Richard Tymeš - MALBA
Galerie Pod podloubím, Olomouc
26.8.1989 - 15.9.1989
Tvorba Richarda Tymeše se v poslední době stále zřetelněji řadí k výrazným kvalitám generace nastupující v druhé polovině osmdesátých let. Setkání s ní, doposud prezentovanou jen ojediněle na veřejnosti, přináší s sebou bezprostřednost, duchovní kontemplaci, jedinečnost i přirozenost.
Jeho malby se odvíjí v celistvých a vyrovnaných cyklech s těsným vzájemným vztahem i logickým posunem. Výtvarný jazyk v sobě pojí ustálené obecné znaky a symboliku s osobní mytologií, podloženou barevným a tvarovým řádem. Tymešova reflexe aktivuje intuitivní i racionální přístup při volbbě a "vciťování" do základních výrazových prostředků. Ve svém vědomí vylučuje v celkové kompozici nahodilost, libovolnou záměnu či ambivalentnost nosných obrazců. Přes toto stanovení zůstává ale nemenší prostor pro instinkt, hru, gesto a zaujetí odpovídajicí senzitivnímu prožívání autora. Naléhavě je přítomna samozřejmá nutnost tvořit, moc, která skrze naše "svobodné" jednání zanechává stopy po individuální existenci, neutuchající energii a po úsilí o zjevování podstaty a pravdy.
Trojúhelník je nejelementárnějším prvkem Tymešovy tvorby již několik let. Toto základní určení a jeho rozvedeni se také uskutečňuje v celých sériích či cyklech. Život jako černý rovnostranný trojúhelník s vodorovnou základnou a s hrotem - třetím bodem směřujícím vzhůru. Černá jako hmotnost, realita, nosnost, možnost, skrytí... Trojúhelník jako pregnantní tvar figurující po předešlé "pocitové" sérii - s vrstvením živě strukturovaného rukopisu na velkých plochách, s tušením "pouhými" pocity a s dominujícími variantami křížů, označujících těžiště zobrazovaných procesů.
V současné době ustupuje pocitovost jako převažující rozpoloženi při utvářeni ploch a "nánosů" na úkor "vyprazdnování". Namísto intuice se více uplatňuje vědomé řešení obrazu jako reakce na předešlou záměrně nedůslednou rekognoskaci. Prožívání - život je nyní intenzívnější a zdá se, že rozhodnější, rovnostranný trojúhelník se mění v rovnoramenný - dominantní hrot - úhel silového pole je výše a ostřejší. Tato energická vyhraněnost v bytí má ovšem svůj protiklad - druhý bod, umožnující existenci rozpětí, prostorů, variant a přechodů. Bílá jako éterická pohlcení, nepostižitelnost, nehmotnost až nicota s smrt. Také tato kvalita se převážně soustředuje v trojúhelníku, avšak zobrazením zrcadlově, hrotem dolů a základnou obrácenou vzhůru.
Dochází ke střetům, posunům a kombinacím. Někde z kompaktní, ohraničené plochy - života se stává fragment ornamentu - labyrint, jinde do samotných trojuhelníků, jako do pole koncentrace obsahujícího ukryté jistoty a možnosti, vstupují nové tvary, barvy a rytmy, mění velikost i polohu. Objevuje se také barva červená jako energie, vzrušená emoce, oheň a žár, další přirozený prvek tohoto osobitého a přece nám "známého" světa. Právě pro toto neobvyklé a soustředěné souznění zde vzniká tvorba pozoruhodně hodnotná.
Některými jedinci jsou pociťovány krásné a vzácné okamžiky na dlouhé cestě při zjevování vyšší jednoty světa a odvozených vztahů
od těžiště a středu, které občas nazýváme "TO". Richard Tymeš je
jistě zažívá.
Radan Wagner, červen 1989
Text k výstavě "Kresby a obrazy Richarda Tymeše" v OKD Cíl v Praze 10
RICHARD TYMEŠ zvaný "KNÍŽE" se narodil 4. května 1958 v Praze. Žije a pracuje v ul. 28. října 12, Praha 1. Vzdělání základní, je vyučen rytcem kovů a v současné době je pracovně veden jako uklizeč-topič. Věnuje se malbě, je autodidaktem na poli výtvarných umění a uměnovědy.
V letech 1984-87 proběhly v Richardově bytě-ateliéru /známé to Gallery Tymeš/ čtyři instalace, cca vždy po půl roce. Uvedli je Jiří Štolba-Puppinstein a básník Zdeněk Lorenc. Hrála hudební skupina Ženy. Roku 1987 se autor zúčastnil skupinové výstavy "Konfrontace VII" ve
Svárově. Rok 1988 můžeme označit za čas "hledání sebe sama". Pro svůj tvůrčí vývoj pokládá autor za podstatné a určující navázání řady osobních kontaktů; s Adrienou Šimotovou, Václavem Stratilem, Stanislavem Divišem a dalšími. Rozhodující bylo setkání s Milanem Knížákem, jehož básnickou sbírku "Mapa Prahy" Richard bibliofilsky v omezeném počtu na podzim roku 1989 vydal. Kniha ja graficky řešena v Knížákově stylu, avšak Tymešem svébytně autorsky přetvořeném - každý exemplář je výtvarně koncipován jinak.
Rok 1989 považujeme v dosavadním autorově snažení za stěžejní. V lednu se účastní skupinové výstavy K ROK '89 a vychází s ním interview v rubrice "seznamte se" v Mladém světě. V březnu vystavuje spolu s dalšími ve Vinohradské tržnici. Při natáčení videofilmu /videoklipu/ o rockové skupině Půlnoc v prostorách tržnice bylo použito dvou Richardových obrazů. V srpnu má svou první samostatnou výstavu v galerii Pod podloubím v Olomouci. K této výstavě byl vydán katalogový list s průvodním slovem PhDr. Radana Wagnera. V listopadu se takřka jako jediný /vedle J. Němcové/ zúčastnil instalace později nepovolené skupinové výstavy "Žižkovské dvorky". Ještě dnes můžeme vidět torzo Richardova objektu v Milíčově ulici č. 17. V listopadu rovněž obesílá expozici "Dnů české kultury" ve Wroclavi. Kamion vezoucí příspěvky českých umělců byl však po dvakráte čs. celními úřady zadržen. V tom čase Richard cestoval na výstavu Maxe Ernsta do Halle a byl celníky na hraničním přechodu do NDR z autobusu vysazen - patrně podezříván z pokusu o nelegální cestu do Polska. Jak jsme již uvedli, v Mladém světě vyšel s autorem rozhovor. Takto se o něm dozvěděla architektka, která navrhovala interiér mateřské školy v Opavě a dopisem jej požádala o věnování plátna. Richard této prosbě vyhověl a školce poslal malbu cca 150x220 cm.
Obrazy zde vystavené jsou z let 1987-89 a budou pro někoho možná překvapením. Jak se autor vyjádřil: "Některé z nich nikdo nezná". Dle Richardovy informace jde o cyklus "Životy", který navazuje na Olomouckou výstavu.
Toto je Tymešova první samostatná výstava v Praze a my mu přejeme, aby brzy přibyly další!
V Praze 4. ledna 1990 Puppy + Pony
RICHARD TYMEŠ - KS BLATINY
3. - 30. dubna 1990
Kdo kdy poznal práce R. Tymeše, musel ihned pochopit, že jejich energie nepatří k těm druhům energií, které si agresivně vynucují pozornost. Ale ani opak by nebyl pravdou, kdyby se tak nevnucovalo srovnání samotných prací s jeho vlastní osobou, či vlastně osobností, která tak vzácně splývá s vizuálními vjemy jeho obrazů.
Nechce se mi popisovat vývoj těchto vizí, které již po několik let jdou souběžně s více prosazovanými díly jeho generačních druhů, nechce se mi popisovat ani jednotlivá díla. Co však nelze opominout, je zanícení, které se neodmyslitelně a skoro až romanticky projevuje v díle R. Tymeše. Ano, je to vášnivé přesvědčení tichého smyslu a jediného a snad tedy i pravdivého spojení s životem. Jeho obrazy a kresby nekomentují stav kultury, nejsou sondami do poznání, jsou však vzácnými intuitivními schematy skutečnosti, někdy tak plaše čistými, že z nich vyvěrá taková míra dětského přesvědčení o velké pravdě, že se můžou projevovat až naivně v tom nejlepším významu tohoto slova.
Je radost dostat se za tuto hranici, kdy i estetika jeho ranějších prací mizí v jakési asketické současné vize, kdy sám autor abstrahuje děje i vlastnosti do nejprimárnějších podob, kdy omezuje i barvu na několik základních elementů a následně je posílá na pouť po plátně, které však předem vymezí svou představu o zakotveném řádu. A tak se tyto elementy života navlékají a opětovně svlékají do nachystaných významů.
V ranějších obrazech se tyto významy oblékaly do jasných schemat trojúhelníků, dotyků a expresivního vidění, dnes se již toto vidění znatelně odlišuje a tak se mohlo rozpojit a vlastní význam se nejednoznačně vydal na neznámou cestu, chladnějšího, avšak brilantnějšího charakteru. Nejde tu ovšem o předem vymezený prostor, nýbrž o vnitřní potřebu autora, když se jeho osobní prožitky mísí s prvky zobrazení. Jako by bylo nutné něco pevněji zachytit, jako by byla nutná pevnější stavba, aby se nezřítila ta choulostivá jemnost vlastního autorova vybavení. Jako by byl nutný přísný řád, který by nedovoloval se rozptýlit ve vířivost spontánnosti a možné lákavé lehkosti, proto tak jasná vnější pravidla, proto tak málo líbivé vybavení konečného výsledku.
A tady je moment zvláštního paradoxu, kdy autorovy intuitivní žádosti o změnu vlastního začlenění v přítomnost jsou tak zakódovány v samotný umělecký artefakt a ten svou emotivní silou dokáže zpětně tuto jeho úlohu přítomnosti začlenit. Co víc si přát od uměleckého díla pro tuto chvíli.
To je asi vše, co vím, mnohem více nevím, takže je možné příště psát a přemýšlet o tom, co dílo Richarda Tymeše v divácích vyvolává v termínu nevím.
Jiří David, březen 1990
Richard Tymeš "Láska je bez milosti"
Galerie Behémót 2001
Richard Tymeš je umělec a je prý outsider. To jako, že je mimo tzv. hlavní proudy v umění. České umění takto rádo rozdává umístěnky a být outsider v českém umění je vždy jaksi pozitivní hodnocení v ústech mnohých teoretiků a zejména popisovačů zdejších uměleckých událostí.
Nevím co je a co není hlavním proudem, když ani nevím co je české umění, takže nevím, kde má Richard své místo, ale vím, že se soustředěně vpíjí do šílenosti samoty a do této cesty si staví barvu a tvary svých pláten, kreseb, jako vlastní pasti a naštěstí zatím uvěřil, že se sám do nich pokaždé chytí.
Jsou to měkké airbacky včas vystřelené do jeho tváře a stále zmírňující nárazy bílých stěnových prostupů jeho bytu, kudy sviští to vábivé: nechání všeho.
A tak tyto jeho "Turínské otisky", stejně jako tamní domnělá tvář Krista, nám Richard nejasné předkládá v podobách mnohovrstevnatých plánů. Je nesnadné jim nevyjít vstříc, mají totiž dojemnou kostrbatost a zároveň přímost toho, co je Richard Tymeš. Je v nich touha být společníkem u jednoho stolu a dělit se za smíchu přátel
o jediný chleba a pít z jedné láhve, sdělovat si svá přání — formulovat své názory. Avšak nějak to zadrhává, nevím kde, ale tam kde to drhne, nejvíce cítím Richardovu jedinečnost, která jej občas uvrhá k zoufalství a bloudění po Zlatém kříži Prahy.
Jednoduchost, která strhává estetické zbytečnosti z jeho věcí je intuitivně, avšak těžce vybojována. Avšak pamětí českého lyrismu a poetiky se snad nafukují všechny nám darované osobní airbacky a Richard si občas v přímém nárazu v době otiskování svého těla do jejich struktur nevšimne tohoto jejího podrazu. Nevadí, nic není stoprocentní a když je, tak je těžké uvěřit autentičnosti tohoto prožívání. Já však věřím jeho pastem, protože vím, že nic jiného nemá co by jej udrželo před chutí zmizet před vlastními obavami.
Jsou to tak živé, obav plné zprávy bez umělecké rutiny. Nejsou to však obyčejné pokusy, ale je to regulerní vyhrocená činnost v rámci toho co jednoznačně patří na tuto vizuální scénu.
Tedy bez známek o outsidrech a hlavních proudech. Nevím co je hlavní proud, Richarda si však stále vážím.
Jiří David, květen 2001
KNÍŽE ZÁPASÍ S VŠEDNOSTÍ ZDEBYTÍ ZATÍMCO OSAMĚLÝ DAV LELKUJE OPODÁL
[darem k narozeninám]
Je tomu právě 30 let, kdy kníže počalo opisovat křivku závratného letu svého nynějšího sublunárního údělu. Nevíme, co našeho přítele potkávalo v předchozích životech, ale máme však za to, že jeho minulé metempsychózy byly prozatím dovršeny — tedy v rámci možností — zdárným odkuklením do přítomné podoby nám drahého knížete — tvůrce vícedimenzionálního činu.
Pomineme nyní východiska jeho výtvarně gigantických výbojů — ty ostatně svou jasnozřivou prostořekostí šokují samy, a to i bez přispění parasitních tlampačů křiklavě širokotlamých reklam. Dnes lehýnce, formou vzpomínkové črty, nastíníme nesporný význam některých, zdejšímu publiku hůře dostupných sfér knížetova širokospektrého naturelu… Kníže je zarputilým bezostyšným kojencem, dobývajícím latexové mléko okamžitého nápadu přímo ze struků Inspirace, jež je pro valnou část ušmudlaného lakýrnictva téměř nedostupná. Inspirace, tato spíše chimérická nadbytnost — „mater doloris“ (věčně udojovaná) je zjevně utkána z přediva prosebných snů nespočetného zástupu nedomrlých. O to však ochotněji poskytuje glóby svých konejšivých ňader svému „transcendentnímu kojenci“ knížeti, tomuto enfant terrible, jež je schopno bezprostředně třísnit výdobytkem ze své nadkojné, šedivé kulisy, březolitové kontury všech možných vivárií euklidovského termitiště, které je střeženo přísným chladem bezbarvých slídových vegetací, namnoze průhledně vyprázdněných a opuštěných zimních zahrad.
Vzpomínám si na jednu chvíli rozbředlého předjarního khaki podvečera, kdy kníže, profesí topič v nedaleké pivnici, křepce spěchalo od roztopeného kotle k zázrakům své tvorby, ponechávaje rozehřáté píče, zasažené embólií pivních balastů, zcela svým tuzemsky těžkopádným osudům. Přítel se neočekávaně zarazil nad zpuchřelou jímkou v rozcapené dlažbě, z níž vybobtnával hlen saponátového kalu a zběsile vzkřiknul: „P-pěna dní, po-pohleďte p-pěna dní.“ Žel, jediný chodec z davu pulzujícím diagonálou se ani nepootočil, natož aby dokázal očistným gestem rozetnout plombu svých střevně zauzlovaných letargií a uleviti si na čerstvě fosfátovaném povětří nad špinavě bunzírujícím fantomem zvolna se plížícího městského khaki předjaří.
Zájmy osamělého davu se však podobají bronzovému teleti na molytanových nožkách, na nichž se tento tvor opatrně štrachá, vyhledávaje nejraději azbestová vlákna umělých pískovišť, kde spící předloňské psí hovnisko plodí metastázi svého cizopasícího druha — předčasnou fosilnost — a pohrdá vším, čím dle jeho sporadických představ oplývá blouznivý automoezín, obětavě mečící z topornosti svého sna, z něhož jako z krepového minaretu trčí vykloněn nad úporný rozbřesk našich všemožně štětinatých píďalčení…
Jiří Štolba
VEČER S KNÍŽETEM
Impresívní úvaha o topografii některých středoevropských echofenomenů s přihlédnutím k významu knížecího díla
Na jedné z pravidelných večerních meditativně voyérských promenád napříč tužbami metropolitního předjaří jsme se s osamělým knížetem vydali dokonce tak daleko, že jsme po delším čase, poněkud zemdleni, dospěli až k samotnému úpatí velesvrchované kulturpyramidy středoteritoriálního divadelnictví. Zpod baldachýnu vysoustruženého nábřeží nám v ústrety probleskovala pápěří říčních krahozvěstů a neónové krajky bezostyšné vulvostrády poleptávaly sklovinu šerosvitných úvah. Kamenná výspa zdejších pradivadelníků — starší neteř Vídeňské monstrtety — přezíravě pohrdala honitbou pouličních vzruchů a po jejím levoboku, zčeřeném eklektistními spřeženími, žulovými legendami nymfatických proporcí, střechatými skorotympanóny, se tyčilo hrdě rozkročeno monolitní megapískle — signum honoris současného činohernictví. S přítelem jsme zrychla vykročili nazpět, ponechávajíce oba svatostany osudu jejich slavnostního soumraku. Copak asi dělá Vídeňská tetička? Těžko říci, ani to snad už není podstatné, jenom litujeme, že to nové „signum honoris“ megapískle, jehož korpus čítá statisíce pupičitých výrůstků, nedokáže zrcadlit podobu přízračného fantoma soumračného snění jinak, než sklotukovou pompézností bachraté fosílie. Ostatně Benátská zrcadla již také dávno oslepla a skřet petřínského kasemaťátka je jen slaboduchou atrakcí pro méněcenného gruppenturistu. Řečeno s Herrmanem Brochem, každá epocha by měla mít svůj ornament, do něhož by se potažmo vtiskla její vlastní pečeť. Naštěstí hluboko pod teritoriem fasetového středoevropanství nepochybně dosud zasmrádají zavalené štoly, jimiž proudíval kdysi tajemně očistný hnis pitoreskní lemúrie, v němž se smáčeli ti nejzasvěcenější. V Praze dnešního eónu je to žel odbyto jenom několika veřejnými stanicemi hlubinné dráhy metra. Kupříkladu na stanici Můstek prosakuje zasmrádlost ze změti staroslavné kanalizace a pozornému cestovateli neujde, že čas od času způsobí ruměnnost eskalátorované tvářince cudné kolemmíjející. Ale já mám na mysli spíše puch oné údělné hniloby, jež masově nezveřejněna, plaše odstiňovala a kultivovala spodní proudy citlivých zřeců, teritoriální zatuchlost, jež pravděpodobně zapříčinila tuberkulózu Franze Kafky, zvětralost, před níž opisoval věčné kruhy podzámecký topograf K. i vojín Josef Švejk, ten, co s chutí úměrně zvětralého piva na jazyku dokázal vykonat své skvělé anabáze…
Sedíme s přítelem knížetem v jeho, nyní již proslulém ateliéru a útočí na nás chemonastie tříslovin barevného cyklu „Žen menstruujících“ a fragmentů skic „Patagonicko-patologických krajin“, ze zdí se propalují magické trigramy artindustrie sklonku let osmdesátých, zatímco pod okny duní vulvostráda a přibrušuje pařáty mučivého večera. kníže mi balí do vaty torzo zlatofialového Anděla skorobarokového. S významným darem v kapse rychle prchám do svého kolumbária, abych jej uložil mezi svá depozita… Močový měchýř je však melancholický nástroj, jak praví jedna ze surreálných moudrostí. U babylonské zdi petřínsko-lemurického okrsku anděla pro jistotu přebaluji bělostným archem dosud nezrozené monografie o knížeti andělů skorobarokových…
Jiří Štolba
OBRAZY RICHARDA TYMEŠE
Díváme-li se na obrazy Richarda Tymeše, zdají se nám být na první pohled chaotickým shlukem čar a útvarů. Jeví se jako libovolná a neuspořádaná změť forem, kterou by navíc mohl namalovat kdokoli, kdyby se mu zachtělo. Tento pohled je sice pravdivý, ale neříká nám celou pravdu. Abychom se ji dozvěděli a abychom rozuměli jeho obrazům, i tomu, proč je vůbec maluje, musí náš pohled utkvět na obraze o trochu déle, musíme tak trochu napodobit úsilí Richarda Tymeše. Pak je nám jasné, že i když jeho obrazy vypadají jako by je mohl takříkajíc namalovat kdokoli, nakonec by to neudělal, protože by nevěděl, proč to má udělat a nakonec by vlastně ani nevěděl, jak to má udělat. Zůstal by jen na povrchu, stejně tak jako na povrchu zůstane oko netrpělivého diváka.
Sledujeme-li průběh čar, jejich proměnu .a rytmus, ukáže se nám, že mají svůj skrytý řád, že jde o něco jako o záznamy mentálních energií. Některé útvary se podobají až mediálním kresbám, které vznikají jaksi automaticky bez přímě kontroly vědomí. Richard Tymeš se však neomezuje jen na tento automatismus. Možná by se sice dostal do hlubších vrstev vědomí a možná by zde odkryl i zdroje skutečné tvůrčí produktivity. Kdyby však zůstal jen v této oblasti, dostal by se již mimo oblast umění, respektive by do ní nikdy nevstoupil, neboť umění se vyznačuje tím, že tyto niterné inspirace dále zpracovává. Energie a chaos, jako základ našeho světa -- možná ani není nutné mluvit o chaosu, je to spíše proměnlivé a komplexní uspořádání, kterému nerozumíme a které se nevejde do našich poznávacích schémat - se prostřednictvím umění posouvají do dalších pater a z podvědomí a nevědomí vstupují do vědomí. Díváme-li se pozorně na obrazy Richarda Tymeše, můžeme v různých zastaveních, stoupání a klesání čar a v jednoduchých geometrických formách vidět proměny této původní nestrukturované energie.
Osvojíme-li si tento přístup, budeme rozumět nejen základní struktuře Tymešových abstraktních obrazů, ale i jeho prostým zátiším, které se mnohdy skládají jen z jediného předmětu. Nejčastěji to jsou různé skleničky a hrnečky, které ale nejsou tolik zobrazením předmětů, jako spíše vyjádřením určité lehkosti a jisté osamocenosti. Jejich tvary, jakoby přivrácené k nám nebo naopak od nás odvrácené, zobrazují prostor, který se nabízí k naplnění nebo se naopak tomuto naplnění vyhýbá, skrývá se. Zátiší se tak stávají určitou metaforou komunikace, metaforu obtížnost a křehkost vzájemných vztahů.
To, co Richard Tymeš chce zobrazit, ať už pomocí různých shluků čar, křivek, oválů, barevných skvrn, geometrických tvarů, ale i pomocí svých zátiší, je náš vnitřní i vnější stav. Stav, kdy uvnitř zažíváme chaos a zvenku obtížnou komunikaci s okolím. Jeho obrazy ale nakonec nejsou jen obrazy nekonečného bloudění a vzájemného odcizení, ale spíše návrhy, abychom se i my sami, po svém, snažili tento všeobjímající chaos pozitivně uchopit, využít jeho energii, tak abychom nakonec více rozuměli sobě i svému okolí.
PhDr. Kamil Nábělek,
pedagog na katedře dějin umění VŠUP v Praze
VERNISÁŽ VÝSTAVY Richarda Tymeše STARÉ A NOVÉ
(Malby / akvarely / pastely) 17. 9. - 23. 10. 2005
Na první pohled je Richard Tymeš abstraktní malíř expresivního založení. Zdá se, že jej nejvíce zajímají linie, barvy a tvary, které volně a zdánlivě chaoticky pokrývají plochu.
Tento pohled je správný, ale jen částečně pravdivý, vystavené obrazy nejsou jen řešením čistě malířských problémů, ale mají i svoji druhou rovinu, na které linie, barvy i tvary mají pro Richarda Tymeše poměrně přesně daný význam. Obrazy jsou na této rovině jakýmsi druhem zápisu.
Třetí, a po mém soudu nejdůležitější, je rovina výrazová. Tato rovina nesleduje řešení nějakého výtvarného problému, ani se na ní nepracuje s relativně ustálenými významy. Je to rovina psychického a psychofyzického výrazu. Emoce a stavy těla jsou výtvarným způsobem transformovány do vizuálních forem.
Na této třetí rovině se nabízejí dvě cesty, první je cesta automatismu mediálních kreseb. Na ní přestává být umělec v silném smyslu autorem, přestává být subjektem a stává se sám nástrojem. Je to cesta, která v konečném smyslu vede ven z umění Druhá cesta setrvává v oblasti umění — kdo se po ní vydá, zůstává autorem. Rovina psychofyzických stavů je základem odkud umělec čerpá svoji inspiraci, zároveň tato inspirace ale prochází filtrem vizuálních forem, které má umělec ve svém rejstříků. Čím je tento filtr jemnější, tím více je konečná výtvarná forma stylizována — ať vědomě či nezáměrně. Nebezpečím této cesty je právě míra stylizace a estetizace prvotního prožitku. Richard Tymeš se myslím vydal po druhé cestě, jeho „síto vizuálních forem“ je poměrně hrubé a někde, řekl bych je dokonce děravé. Prochází jím proto mnoho z onoho temného zdrojového zřídka. Možná že toto síto slouží dokonce jen k jistému usměrňování než filtrování oné počáteční psychofyzické energie.
Zcela jistě je ale síto nepravidelně strukturované — proto v jeho obrazech někdy zahlédneme takřka nezpracované formy, jinde je tento základ zpracovaný a dostává podobu kodifikovaných výtvarných forem. Z obrazů Richarda Tymeše je proto cítit napětí. Jeho zdrojem je jednak tento temný základ, který se vzpírá přesnějšímu uchopení a pojmenování — neboť v naší řeči pro něj skutečně neexistují slova —jednak je toto napětí dáno výtvarně, nestejným stupněm formalizace. Je to asi tak jako bychom v jedné skladbě slyšeli neidentifikovatelné hluky, temně až hrozivě zabarvené, jež se nás málem snaží pohltit a zároveň propracované melodické a rytmické pasáže křehkého a lyricky jímavého charakteru.
Udržet toto napětí je velmi obtížné a zcela jistě to nejde vědomě. To, co dělá Richard Tymeš se proto nedá naučit, dá se to jen prožívat a vydávat o tom svědectví. Jednou z forem tohoto svědectví je i tato výstava, jež právě otevíráme.
PhDr. Kamil Nábělek,
pedagog na katedře dějin umění VŠUP v Praze
SCYLLA
Skafandry Nausea
Šicí stroje se rozhlížejí
Po zapomenuté planetce Scylla
Objevena byla roku 1870
Ztratila se na plných 95 let
Seděl jsem celou tu dobu v hostinci „U tří pštrosů“
A melancholicky jsem pozoroval oblohu
Sotva se Scylla objevila hned jsem umřel
Ale nebylo mi dopřáno dlouhého spánku
Protože se ztratila planetka Hella
Objevili ji roku 1935 ztratila se našli ji zase roku 1980
Celou tu dobu i přes válku jsem podmračen stál u okna
A bubnoval ohnutým prstem do okna
Ničeho jsem si nevšímal
A vyhlížel jsem Scyllu a Hellu
Zatímco Bílý lišák tahal do Athén dřevo z lesa
S těmito zvířaty jsem se dobře znal
Sloužil jsem kdysi jako vepř
Ve chlévě hraběnky Chotkové
Proč tato báseň, která zdánlivě s osobou Richarda Tymeše nesouvisí? S Richardem a se mnou je to jako s planetkami Scylla a Hella. Narazíme na sebe zcela nečekaně nad hromadou rýže a bambusových výhonků v restauraci „U usebraného Číňana“ ve Staroměstské tržnici a při jídle se oba přeme čí „Kung-pao“ je elastičtější, kakodémoničtější a erotičtější. Otevřenými dveřmi do kuchyně pozorujeme malou Číňanku zvící lískového oříšku, nebo kokonu bource morušového, která milostně ošetřuje kung, ba i pao, a moje zraky, které se setkávají s Richardovými, pozorují v jeho duhovkách něco podobného New Orleansu. Taky v nich řádí hurikán … a nekonečné nadšení nad žlutou barvou … a milostným ušním bubínkem kokonové Číňanky.
A pak mi zase Richard na půl roku zmizí, abych na něj narazil na Žofíně, kde Merkurovou holí zvanou „caducée“ nařizuje Vltavě zrychlit, zpomalit, nebo proskočit hořící obručí. Dlouze telefonuje stěhovací firmě „HOLAN“ a nařizuje ji přestěhovat nad řeku Jižní kříž s jeho dvouhvězdou ACRUX i s podivnou tmavou oblastí v Mléčné dráze vzdálené nám 500 světelných let. Říká se jí „Uhelný pytel“, je složena z obrovského množství prachu a nedopřeje nám patřit na určitou část „Mlíkové dráhy“. I tento „Pytel“ jednou RICHARD TYMEŠ odstraní, vůli na to má, i hůl boha Merkura…
A protože do našich dvou osudů zasahují planetky SCYLLA a Hella, potkáme se za rok v lomech na křišťál poblíž Strahova, kde kdysi dva pánové v redingotech přivedli hlavní postavu Kafkova románu „PROCES“ a zarazili do ní nůž. Za tři měsíce potkám náhle RICHARDA při transportu obrovského Plejtváka Námořního, kterého do obřího akvária při úpatí hory Vítkova převáží hrabě Cagliostro. RICHARD je vozkou, sedí na kozlíku safírového povozu a melancholicky tříská do koní. A zase za rok potkám RICHARDA na Maninách, kde chce vybudovat obrovské cvičiště pro olihně, elasmuchy a vážky čtyřskvrnné /libellula quadrimculata/, aby mohl obnovit své magnificientní Theatrum Anathomicum. A nad námi s devadesátiletými pausami přeletují planetka SCYLLA a HELLA a řídí naše nečekaná setkání… na nejnemožnějších místech. Chtěl bych jednou RICHARDA potkat ve městech Jayapura, Sarmi, Kokenau, Nabire, Tanahmerah, Kolepom, Merauke, Halmahera, Fakfak, Wokan, Bara, Buru, Misool, Trangan, Walgeo a Obi. Tato města se nacházejí na Nové GUINEI…a tam jsem RICHARDA nepotkal. Věřím, že SCYLLA a HELLA nám to umožní …a k tomu, těmto dvěma planetkám, mně i RICHARDU TYMEŠOVI dopomáhej Bůh.
Stopy všech jeho nečekaných setkání nacházíme v jeho obrazech. Utvrzuje nás to v myšlence, že bez náhody není poezie a bez poezie není obrazů.
Setkávejme se!
Pavel Řezníček,
překladatel, básník a spisovatel
Otcové – ženy, děti a ty před námi
časopis Ateliér 23. 5. 2008 – část textu
Richard Tymeš, kterého v roce 1992 Milan Knížák vyhodil z AVU se řadí bezesporu k nejlepším výtvarným "outsiderům" se sklonem k schizofrenické poetice. Jeho subtilní kresby s názvem Poznámky (o lásce, ženách a čekání) byly překvapením výstavy a bravurně zpodobnily představu o vášnivých lidských vyznáních. Vyloučily i hrozbu "expertství", jež se také dnes dere do základních mezilidských vztahů. Například proměny matky v odbornici na výchovu, učitele na výborného pedagoga, přítele v psychologa. Expert-vychovatel, jak říká Václav Bělohradský ve spisu Myslet zeleň života, instaluje v životě lidí jenom pojmy a normy. Živoucím smyslem mezilidských vztahů však je, že jsme otevřeni proměně, kterou v nás vyvolává setkání s druhými, že tuto proměnu přijímáme jako dar. Kdo se tomu chce vymknout, ztrácí smysl pro skutečnost. Zvláště, když každý muž v sobě nosí svou Evu a Eva svého Adama. V souladu s tím prožíváme i svou jinopohlavní podstatu a volíme partnera, který představuje a kompenzuje vlastnosti naší duše. Umění by tedy nemělo být expertstvím instalovat prožitky k zaplnění prázdnoty duše, ale důkazem její plnosti.